Zrcadlení

Člověk může vychovávat různě, může se třeba rozkrájet, aby z jeho dětí vyrostli slušní lidi. Alespoň rodiče z mého okolí to vidí stejně. Rozhodně to chce nějaký řád. Ale pak je hodně důležité se nějak chovat, nejlépe slušně.

Těžko se mi Davídkovi vysvětluje, aby nekřičel, když na něj občas křiknu taky. Co taky nechápu, když někdo vysvětluje dítěti, aby jiné nemlátil a na vysvětlenou to doprovodí fackou. Ano, když můj synek chce mojí dcerce vydloubnout oko nebo po ní háže kostku, přijde na mě sice hrozný vztek, ale přece mu taky nedloubnu do oka nebo po něm tu kostku nehodím. Já si to tak maximíálně můžu představovat na uklidnění nervů.

Nebudu tvrdit, že jsem ho někdy neplácla přes ruku. Když strká prsty do zásuvky, šahá na rozpálenou troubu nebo táhne po zemi za krk sedmiměsíční ségru, je to moje první reakce. Ale je to varovné plácnutí. Stejně tak on pak plácl přes ruku svoji sestřičku, která včera lezle po zemi a strkala prst do zásuvky a v tu chvíli jsem za to byla ráda. Stejně tak jsem byla o pár chvil ráda za to, že lezl před ní a uklízel všechny věci, o které by se mohla zranit nebo by mohla sníst a kterých jsem si já nevšimla.

I když máme někdy pocit, že to dítě za každou cenu musíme vychovávat, neuvědomujeme si, že už jen tím, že jsme s ním v tu chvíli, mu dáváme nejvíc. Dáváme mu příklad, jak se chovat.

Když nebudu nikomu za nic děkovat, nemůžu pokaždé pak dloubnout do dítěte a říct: „No tak, poděkuj přece“. Pozdravím-li pokaždé souseda na chodbě, i dítě ho dříve nebo později pozdraví. Když budu po sobě nechávat ležet všude oblečení, nádobí nebo třeba nářadí, těžko můžu chtít po dítěti, aby si uklízelo svoje věci. Když mu nikdy neřeknu, že ho mám ráda nebo ho neobejmu, když je smutný nebo ho něco bolí, co pak můžu čekat nazpět?

A i když si možná myslíme, že dítě je malé na to, aby vnímalo takové věci, můj syn v necelých (bez 4 měsíců) třech letech vnímá a zrcadlí mnohé.

Včera jsem byla zabraná do hovoru s kamarádkou, Davídek dojedl jogurt a bez debaty hodil lžičku do dřezu a kelímek do koše na plasty. Co na tom, že jsem ho pak ještě vyndala a umyla, byla jsem ráda, že automaticky třídí odpadky. Když mi pomáhal vytahovat nádobí z myčky, přestože neviděl do šuplíku, věděl, na kterou stranu dávám lžičky já a přes hranu šuplíku je tam házel. Nevadí mi, že byly hala bala, byly na správné straně a pak když lžičku potřeboval, otevřel šuplík a poslepu si lžičku vzal, protože věděl, že tam prostě je.

Když jsem skládala prádlo, chtěl nějaký úkol. Dala jsem mu odnést všechny ručníky a dát je do skříně. Ano, našla jsem tam později stočené klubíčka, ale poděkovala jsem mu a ukázala, že se ručníky dají i skládat na komín.

Ani jednou jsem ho nepeskovala, že něco udělal špatně, byť jen drobnost. Byla jsem ráda, že vysledoval, kam s tím a já mu nemusela nic vysvětlovat. Přirozeně to pochopil sám.

Když jsem mu večer řekla, že jdeme spát, začal nejen uklízet svoje hračky, ale třídil do krabice i hračky svojí malé sestřičky.

Je mi jasné, že jsou věci, které děti nechápou, ale chápou toho hodně. Dívají se a naslouchají. Jsme jejich první a doufejme, že ten nejsilnější, vzor. Je třeba si to uvědomovat.

Včera jsem poslouchala, jak sestřičce vypráví něco v bunkru v pokojíku a najednou jsem zaslechla: „A kdybys mě někdy potřebovala, jsem tu pro tebe!“ Když jsem celá dojatá přišla až k nim, řekl: „Mami i pro tebe.“ Doufám, že stejně jako pro mě, i pro něj to není jen fráze.