Každá maminka netrpělivě čeká, až to její miminko řekne poprvé „máma“. U každého žvatlání to zkouší zachytit, i když mimi udělá „ham“, stejně tam to máma slyší. No jo, hormony. Jenže ví, že to není ono, ale jednou to „máma“ přijde a tak dál čeká.
Davídek furt něco brblal a pak přišlo první slovo: světlo.
V jeho podání to bylo „SEKO“, ale všichni jsme věděli o co jde, protože to furt ukazoval a opakoval. Hmm, dobře, není to uplně „máma“, ale dá se to vysvětlit. Když se narodil císařem, nejdřív uviděl hodně ostré světlo. Pak když ležel těch 24 hodin na novorozeneckém bez maminky, která bojovala na JIPce, když otevřel očička, viděl zase světla a máma nikde. Pak jezdil dlouho v kočárku a to veřejné osvětlení byla jedna z mála věcí, co viděl. Pak z postýlky viděl taky nejvíc lustr. Ok, první slovo budiž světlo.
Druhé slovo bylo „táta“. Dobře, táta byl s ním hned, jak ho ze mě na sále vydloubli a stará se o něj od samého začátku, denně a dělá s ním větší blbiny než já, zaslouží si to.
No a pak už snad mohlo přijít to máma. Ne, byla to bába a dede. Pak přišlo slovo jeřáb neboli ŠEPÁ, auto, bagr, slon, méko bez L a asi dalších 10 slov, i když jich bylo možná i víc. Pak přišla věta: „ Pe je šepá? (Kde je jeřáb?) Tády je!“
A kde je sakra ta “máma”?
Jednou mi volá manžel z procházky, malý měl přesně 18 měsíců a do telefonu říká: „Máma, máma!“. Byla jsem tak šťastná! Pak mi to zopakoval doma a já jsem byla dojatá. No a pak se to naučil brzo skloňovat, a pak z mámy byla maminka. „Maminko, maminko!“
Byla jsem radostí bez sebe.
A dneska jsem uspávala Ladunku na balkoně a David, přilepený zevnitř na skle, 15 minut naschvál s úsměvem ječel: “Mamííí, mamííííí, mamíííí,…“ jen proto, aby neusnula.
Opakuji, byla jsem radostí bez sebe!
