Mám dvě děti, syna a dceru. Vždycky jsem si tak říkala, že by bylo fajn mít staršího kluka a mladší holku, pak jsem si říkala, že by bylo fajn mít dvě, tři (jakékoli) děti, po zdravotních komplikacích jsem si říkala, že budu šťastná, když budu mít „aspoň“ jedno.
No ale povedlo se, mám prej „páreček“. A to dokonce přesto, že jsme měli mít druhého kluka a ta holčička nás na porodním sále opravdu překvapila. Říkala jsem si, že aspon už nikdo nebude prudit, stejně jako švagrovou nebo kamarádku, dotazy: „A do třetice holčičku?“
To se musí? Musí lidi rodit děti, dokud nemají dvě pohlaví? Já jsem myslela, že nejdůležitější je, aby to dítě nebo děti byly zdravé.
Musí mít lidi vůbec dvě děti, aby to „dali“? Ještě jednou uslyším: „Už máme dvě děti, máme splněno“, tak asi vážně vyletím z kůže. Já myslím, že mít jedno dítě, o které se člověk stará a kterému se věnuje, je lepší než mít dvě a více dětí a kašlat na ně.
Nicméně jsem si teda říkala, že podle nějakého nepsaného společenského hlediska, které je uplně šílené, máme splněný limit – dva kusy, dvě pohlaví.
A do toho se mě ptá sousedka u výtahu: „A není Davídkovi líto, že nemá spíš bratříčka?“
Limit nesplněn, jdeme na další pokus.
Mame dvojcata, kluky. Casta hlaska je: A jeste tu holku, ne? Pripadne: Mate to aspon zaraz.
Mela jsem z toho sen (nocni muru snad?), ze jsme meli dalsi dvojcata, kluky.
Hahaha, tak bacha na to. Ona i ta matka paterčat chtěla ke klukovi jen holčičku a ne se čtyřmi bodyguardy.
No jooo neplníme ani limit rovnováhy (tedy od každého pohlaví alespoň kus), ani limit společenský (alespoň tři děti pro zdárný rozvoj budoucí ekonomiky), takže otázky typu: A za dva roky holčičku? mě nechávají chladnou:D
Hahaaa píšeš úplně moje myšlenky. Po druhém porodu sem taky slýchávala a pak už aj na dálku hlásila ‘ano,podařil se nám pareček!’ A z toho se mi ježily chlupy na celém těle. Máme obě pohlaví, a už všichni říkají ‘to by byla sranda, kdyby to třetí byly dvojčata’….