Proč lezeme do té zimy?

Když se mě někdo zeptá, jak zvládám dvě děti, tak mu říkám: „Ale jo, celkem to jde“. Dokud se nedostanu ke kapitole oblékání.

Co se týče oblékání, miluju léto. Když jste doma, děti jsou nahé, když jste na zahradě, děti jsou nahé, v kočárku přes miminko hodíte látkovou plenu a je to. Když jdete do města, dáte tomu špuntovi šortky a triko a je hotovo.

Ale už je tady zima. Oblečení dvou dětí v zimě trvá asi tak dlouho, jak mi dřív trvalo zabalit na týdenní dovolenou.

Davídkovi se samozřejmě nechce ven, protože je tam zima, protože venku nemá lego ani vlaky.

Když už ho konečeně přemluvím, že když půjde ven, bude si moct:

a)vzít medvěda do kočárku a vozit ho po parku

b)dát si ty nové punčocháče, co jsou mu strašně veklé

c)dát si kšandy

d)koupit něco, co má rád

e)vlézt do kočárku a pojedeme metrem na hlavní nádraží

d)cokoli, jen aby se nechal obléct

začne proces oblékání, kdy se pomalu vrstvíme všichni. Protože Davídek mezi každou vrstvou dvakrát oběhne byt, dvakrát se pokochá pohledem na sebe do zrcadla a pak jednou zahrká Ladušce s postýlkou nebo po ní něco hodí, oblékám se mezi tím já.

Když už tak nějak navrstvím Davídka, začne oblékání Ladunky do normálních hader, do „sakumpaku“, do fusaku. Pak ji šoupnout do kočáru na chodbu nebo otevřít okno, kdyby náhodou Davídek ještě běhal po bytě, aby se v tom neuvařila.

Pak dát medvědovi čepičku a deku, aby mu v golfáči nebyla zima.

Pak já, hazejíce na sebe bundu/házejíce věci do kabelky/házejíce Davídka s medvědem a golfáčem z bytu, zavírám okno a celá upocená vyrážím na procházku, která trvá většinou tu stejnou dobu, jako trvala příprava.

A proč to vůbec absolvovat?

Protože venku začíná nový svět a Davídek objevitel se raduje z jinovatky a z omrzlé lavičky, na kterou malujeme obrázky. Obřadně v parku usrkává čaj, který jsme si přinesli v termosce. Svačinka na čerstvém vduchu mu chutná víc než doma. Zkouším Ladunce poprvé přesnídávku z kapsičky a ta se mlsně usmívá. Ani jí nemusím vybalovat ručičky.

Davídek zjišťuje, že nové punčocháče jsou nejen krásné, ale i teplé. Konečně má rukavice, které tahá už měsíc ze skříně. Zapomněl na hlavní nádraží, takže dneska tam nemusíme. Brouzdáme se suchým listím, které šustí a sbíráme listy. Davídek křičí: „Je listopad!“ a směje se.

Ladunka po svačince na vzduchu rychle usne a celou dobu krásně spí. Moje kafe, které si nesu v termohrnku z domu, a které celou dobu usrkávám, je pro mě už jen pomyslnou tečkou za dokonalým dnem venku s mými dokonalými dětmi.

A bonus?

Když se vrátíme domů, sní David plnou misku polévky a sendvič, ani ho do jídla nemusím nutit. Dokonce i malé na vzduchu vyhládlo. Bohužel ani vymrznutí a plné bříško u nás nepomůže večernímu uspávání, takže ne, všechno dokonalé není. Ale o tom to přece dneska nebylo 😉