Sliby se mají plnit. Aspoň to každý den omílám Davídkovi, když mi něco slíbí a odmítá to dodržet. Tak já jsem mu včera slíbila, že dneska pojedeme na parní mašinky na Smíchov. To jsem ovšem netušila, že poleje jak z konve.
A tak brzo ráno, protože “už vyšlo sluníčko”, které jaksi dneska fakt vidět nebylo, běhal Davídek jak šílený doma a vykládal mi, jaké by si přál vidět mašinky. Chtěli jsme nechat tatínka jednou vyspat, jak jsem mu včera taky slíbila, a tak jsem se tedy hecla. Oblékla jsem nás do softsheelového oblečení a náhradní jsem vzala s sebou. Do tašky jsem dala náhradní ponožky, které jsme si o pět minut později oblékali na zastávce, nahodila jsem svoje super růžové gumáky a vyrazili jsme do toho deště.
Cesta s 30 kilovým kočárem, kdy obě děti jsou kryté pláštěnkou a na mě vesele prší byla sranda, ale měli jsme štěstí na jízdní řád a tak jsme na autobusy tam i zpátky nečekali dýl než pět minut a i přestupy jsme zvládli celkem bez problémů.
Ale největší posilovací akce měla teprve přijít.
Když jsme přejeli na zastávku Lihovar, už z dálky byla vidět nějaká parní lokomotiva, Včela, Bardotka a ještě nějaké další posunovací lokomotivy, takže Davídek byl už nadšený. Kromě nás k výtopně putoval neuvěřetelný dav rodičů, dědečků a dětí. Vypadalo to jako na přehlídce softsheelového oblečení, u dětí zejména vedly značky Tchibo a Lídl, kterou reprezentoval i můj syn. Občas byla mezi matkami vidět značka Atomrat, kterou jsem reprezentovala zase já
Když jsme přijeli před výtopnu, Davídek odmítal, byť v gumákách, opustit kočárek, nechtěl zmoknout ani vlézt do toho bahna. Nechtěl nastoupit na jediný vlak, nepodíval se do žádné lokomotivy. Takže jsem tlačila ten 30 kilový kočár tím bahnem mezi pražci a kolejemi, mokrá od hlavy až k patě, ale obdivné pohledy zde přítomných tatínků mi dodaly sebedůvěru.
Až čurání donutilo mého synáčka vylézt z kočárku, a tak už zůstal venku a vesele ťapal bahnem i kalužemi. Tak jsem už tlačila jen 15 kilo, malá naštěstí celou dobu spala. Pak jsme se celí zablácení rozhodli navštívit ještě výtopnu. Postupovali jsme rychlostí 1 metr za minutu, vstříc parni lokomotivě, všude páry a smradu, ale já, odhodlaná sdílet synovo hobby a ukázat mu všechny lokomotivy jsem tlačila “svou káru dál”. 
Když jsem se protlačila až na konec, zjistila jsem, že většina dětí v chumlu se dívala na model parní mašinky, který jezdil na stole. Tady jsme strávili nejvíc času, protože ze všech těch úžasných lokomotiv ve výtopně shromážděných Davídka nejvíc zajímal ten model.
Protože dav dost houstl, zavelila jsem k odchodu a šli jsme s kočárem proti proudu, kdy maminky naznačovaly i komentovaly, že jsem fakt dobrá, že jedu s kočárem. Tak mě nakoply k poslednímu úseku. Od výtopny až k zastávce autobusu Davídek šťastně skákal do každé kaluže.
A když jsem se ho na závěr té ublácené cesty zeptala, co se mu na dnešním dopoledni nejvíc líbilo, očekávaje, že zase zaperlí něco o lokomotivách, tak mi řekl: “Ty kaluže”. Takže příště, místo cesty na Smíchov, vylezem před barák, vlezem do nejbližší kaluže a efekt bude asi stejný.
