Je to 5 let a 10 měsíců, co jsem ze dne na den odešla z práce, protože mi tvrdlo břicho. Zůstala jsem ležet 14 dnů v posteli a nudila jsem se natolik, že jsem se dokonce podívala na všech 5 filmů série Stmívání. Neuměla jsem si představit, jak vydržím 3 roky doma a co budu dělat s tím mrňouskem, co mě zevnitř tak vytrvale kope. Nechtělo se mi být finančně závislá na manželovi a neuměla jsem si představit, jak těžké pro něj bude, když bude muset všechno utáhnout sám. Absolutně jsem netušila, co se všechno změní s příchodem malého miminka a jak se o něj zvládnu postarat.
A pak jsem na sále uslyšela ten pláč, ten jedinečný křik, který totálně převrátil můj život vzhůru nohama. Ve chvíli, kdy mi mého chlapečka poprvé položili na hruď, otevřel oči a přestal plakat a já jsem v té chvíli věděla, že já i manžel dokážeme všechno na světě. A že nás pár překážek skutečně čeká, jsme tehdy netušili.
Za tu dobu musel manžel změnit dvakrát práci, ale vždycky to byl posun k lepšímu, což jsme ale v té chvíli nemohli vědět. Za tu dobu jsme museli prodat byt, protože jsme potřebovali víc místa pro další přírůstek do rodiny. Když jsme spolu s ročním chlapečkem na klíně koukali na těhotenský test, zaplavila nás obrovská radost. V den, kdy se našel kupec na byt, jsem přišla nejen o radost z těhotenství, ale i o vejcovod a byla jsem ráda, že jsem neskončila s vývodem ze střeva. Stěhování do podnájmu a hledání většího bytu ale paradoxně pomohlo a já byla za pár měsíců zas těhotná.
Našli jsme byt, rekonstruovali a vše nabíralo zpoždění. U druhého těhotenství jsme prošli spoustou vyšetření a podle výsledků bohužel genetici strašili i ukončením těhotenství. Po všech těžkých týdnech dopadly testy z krve dobře a za pár měsíců se k nám připojila zdravá holčička. Přivezli jsme si ji do nedodělaného bytu plného nevybalených krabic, ale naše štěstí se měřilo jinými hodnotami.
Za těch skoro 6 let jsem se sice moc nevyspala, ale díky mému skvělému manželovi jsem odpočívala tak často, jak to bylo v jeho silách. Ať už odpočinek vypadal jako víno s kamarádkami nebo odpolední šlofík. Byl to on, kdo při mně stál v dobrém i zlém, dal mě do klidu, abych skoro po 10 dnech od porodu začala kojit, kdo mě budil k dětem, protože jsem byla tak unavená, že jsem je neslyšela v noci plakat hlady. Byl to on, kdo hlídal jedno a později dvě děti, když jsem několikrát skončila v nemocnici. Věděl, jak nakrmit dítě z injekční stříkačky, kolik sunaru umíchat, když zrovna nebylo po ruce mateřské mléko. Věděl, které dítě má radši kterou lahev, jaké duplo nebo knížku ještě nemáme, který plyšák je nejoblíbenější a že je dobré koupit chorizzo a hoegarden, když jsem byla v největší depresi.
A já? Já jsem zvládla vyrobit dvě děti a na nějakou dobu fungovala jako manufaktura na mléko. Zjistila jsem, že dokážu kojit a usnout kdekoli. Při prvním miminku jsem totálně zmatkovala a netušila co dělat, při druhém jsem si musela rychle vzpomenout, jak to bylo s prvním, protože starší dítě mi viselo na noze. Naučila jsem se stavět duplo a pak lego, samozřejmě podle návodu. Naučila jsem se spoustu říkanek a 50 druhů lokomotiv. Vím už, která ryba je neonka a která skalára, i jak vypadá pes pralesní. Odpověděla jsem asi tisíckrát na dotazy „ Co to znamená…?“ a „Proč…?“ Absolvovala jsem kurz plavání s dvěma dětmi. Jela jsem každý měsíc 300 km sama s dětmi vlakem za babičkami a to téměř od narození. Absolvovala jsem s nimi dovolené, svatby i let letadlem.
Přečetla jsem několik knih pro rodiče, absolvovala jsem kurz Nevýchovy a trhala děti od sebe, když nic nezabíralo. Snažila jsem se jít příkladem, vysvětlovat stokrát zásady slušného chování a naučila se místo “do p*dele“ říkat „do pytle“. Dělala jsem ze sebe klauna nebo opici, jen aby se moje děti zasmály. Nesčetněkrát jsem tančila v obýváku na Fíhu Tralala nebo na Olympic. Viděla jsem všechny díly Máši a medvěda a vím, kdo je Doktor Hudson a Burák. I tu Annu a Elzu jsem stihla. Byla jsem v dětském divadle, znám zpaměti pražskou zoo, vím o spoustě parků a míst, kde je nejen prolézačka, ale mají tam i dobré kafe.
Naučila jsem se díky skládání dupla kombinovat nové barvy a nosit i jiné, než černé a šedé oblečení, zároveň jsem ale na dlouho přezula do tenisek. Zjistila jsem, že jsem schopná si buď oholit nohy, nebo umýt hlavu, že si buď nalíčím řasy, nebo namaluju rtěnku – na obojí není čas. Zvládla jsem cvičit v každé chvíli, kterou jsem měla pro sebe, abych se úplně nerozplizla. Chodila jsem na hip hop. Zlepšila jsem svoje kuchařské schopnosti a díky dětem začala zkoušet nové věci. Naučila jsem se šít a dokonce si tím i přivydělat. Zjistila jsem, že jsem schopná po nocích psát PR články, abych měla nějakou tu kačku navíc, třebaže ze začátku to byl fakt boj.
Zjistila jsem, že mám obrovskou oporu v rodičích, mých i manželových. Pochopila jsem, co všechno dokázala moje mamka a rozumím si s ní teď líp, než kdykoli před tím.
Jsem šťastná za svoje nejlepší kamarádky, které mi zkušenostmi i sarkastickými poznámkami často pomohly. Přibyly mi i nové kamarádky, se kterými jsme podnikly super věci s dětmi, a hodně nás to spojilo. Absolvovala jsem několik dámských jízd, kdy jsem si resetovala mozek.
Zjistila jsem, že mě nic nepřipraví na první den mého dítěte ve školce a ani toho druhého, že mám pocit, že mi pukne srdce.
Jenže život jde dál, a i když nás manžel uživil celou dobu a zvládali jsme si hezky žít, je na čase, abych přispěla i já nějakou kačkou a vrátila se mezi lidi větší než 122 cm.
Ale ta jízda, kterou jedeme už 5 let s dětmi, ta rozhodně nekončí.
