Online matka

Když jsem ještě před třemi a půl lety šla vyměnit dotykový mobil zpět za ten s tlačítky, nevěřila jsem, že mi “dotykáč” o dva roky později bude dělat znovu společníka a tentokrát nepostradatelného.

Říkala jsem si, že internet přece tak nepotřebuji a mám přístup k počítači doma, foťák mám dobrý a jinak jsem potřebovala jen psát smsky a telefonovat. Po narození syna před třemi a půl lety lety jsem dokonce na nějaký čas zablokovala svůj účet na facebooku, protože mi lezlo na nervy sledovat vyvržený obsah žaludku něčího psa nebo špínu za nehty, kterou si ten den někdo zadřel na zahradě.

A vše se otočilo před narozením mého druhého dítěte. Zveřejnila jsem těhotenské fotky na facebooku a zase si začala psát s lidmi. Většinou s těmi, co na tom byli podobně jako já, jedno, dvě děti, případně nějaké na cestě, z blízka, ale i z druhého konce světa. A když jsem se na facebook vrátila, tak v plné palbě. V té době mi navíc začal blbnout i můj prehistorický mobil s tlačítky a tak jsem za pomoci manžela vybrala dotykový.

Když se narodila moje holčička, sdílela jsem už fotku z porodnice, abych se o tu radost podělila. O pár dní později se mi pokazil foťák a i tohle nový mobil spolehlivě pokryl. Takže se mi mobil stal nepostradatelným. Přes whatsapp jsem s kamarádkami sice řešila už ublinkávání, uspávání i recepty na příkrmy prvního potomka, ale u dvou dětí už to nabralo takové grády, že jsem měla najednou pocit, že proč ucpávat whatsappové schránky svých kamarádek jednotlivě, když to můžu hodit na facebook a postřežovat si nebo je pobavit domácími příhodami najednou.

A tak jsem si udělala účet přímo na žvanění o dětech a domácích strastech. Znovu jsem se vrátila i ke psaní blogu, který je těm původním na hony vzdálený. Píšu, co mě při té domácí divočině napadá nebo z čeho mi jde hlava kolem.

Kromě jakž takž ucelených článků jsem začala hlavně psát domácí příhody a snažila se tak být se “svými lidmi”. Přišla jsem na to, že když mi dá někdo palec nahoru nebo zmáčkne žlutého “smajlíka”, říká mi tím: “Holka, nejsi v tom sama.”

Mohlo by se zdát, že si tím kompenzuju chybějící kamarádky, ale tak to není. Mám své dobré kamarádky, se kterými se náš vztah nezměnil tím, že máme nula, jedno nebo deset dětí. Jen je celkem fajn, dát se virtuálně do řeči s někým, kdo třeba řeší stejné věci jako já.

A jak jsem zjistila, funguje to i obráceně. Je třeba někdo, kdo svoje pocity na veřejnosti nedá najevo, ale pak mi třeba ve zprávě nebo osobně řekne: “Jo, vidím to stejně.” A to mě vždycky povzbudí, protože v tom nejsem sama. Nebo mi nějaká “zelená vdova” řekne, že ještě, že je ten facebook, protože nemá tak často poblíž lidi, se kterými si může pokecat a díky němu se cítí tak nějak v centru dění.

Taky to nemám tak, že bych celý den visela na facebooku nebo na whatsappu a kašlala na děti a na domácnost, ale taky občas chodím na záchod (ano, tady většinou píšu všechny svoje rádobyvtipné hlášky) nebo uspávám dítě v nosítku 30minut a mám volné ruce. A upřímně – jsou večery, kdy se sice těším na knížku, ale mám energii sotva na to rolovat na mobilu, občas zastavit u článku Nevýchovy nebo si prohlédnout, jaké pokroky udělaly děti mých kamarádech a známých nebo kdo si kam zajel na dovču.

Může to znít jako ztráta času a prázdné civění do mobilu a řečnění o tom, co máme všichni doma, ale pro mě je to fajn. Myslím, že je lepší napsat, co ti moji dva rošťáci zase vyvedli a vykecat se z toho na facebooku, než jít do ledničky, dát si panáka a uklidnit si nervy takhle.

Takže, než se dát na pití, radši budu furt ukecaná. 😉