„Měla bys…, mělo by se…, měl by…“ Tak tyhle začátky vět mě poslední dobou začínají štvát. Pokud si chcete přečíst článek o plenách, nočnících a školkách, čtěte dál. Jinak nemusíte.
V době, kdy jiné děti bořily komíny z kostek, je můj synek stavěl. Stavěl nejen komíny z kostek, stavěl je ze všeho, co mu přišlo pod ruku – z lahviček s přesnídávkami, z krabiček od léků a spreje do nosu, když byl nemocný, ze svíček na hřbitov… a to si sotva stoupal. Zatímco jiné děti začínaly „mama, tata“ náš kluk říkal „ světlo, kde je jeřáb, tam je“, jiné děti sotva říkaly„auto“, Davídek ve dvou letech vyjmenoval všechny značky. Geniální dítě, že?
Jenomže i přes to všechno, co naše dítě zvládalo a zvládá dál, mám pocit, že někomu to prostě nestačí.
Je jedno, že v roce začal mluvit, nechodil až do 18 měsíců bez opory. A nevěřili byste, kolik lidí, kromě mě s manželem a samotného Davídka, to řešilo. Proč? Protože UŽ BY MĚL chodit.
Nám to bylo fuk. Kam se dostat potřeboval, tam si dolezl, nebo si strkal před sebou kočár tak dlouho, až tam došel. Když pak v 18 měsících začal velmi zvolna chodit, nevadilo mi, že mi neutíká, byla jsem tou dobou už zase těhotná a byla jsem ráda, že jde se mnou pomalu.
Když ještě ve dvou letech čural do plenky a já k tomu měla miminko, neřešila jsem to. Bylo mi srdečně jedno. S tím grifem, který mám, jsem měla dvě děti přebalené celkem rychle. A zase někdo řešil, že UŽ BY MĚL.
Jednou viděl svého kamaráda čurat do nočníku a pak chtěl taky. Sám si řekl.
To, že kaká jen do pleny a ne do nočníku, je mi fuk, když mi ji přinese a pak si ji vyhodí do koše. Ale UŽ BY MĚL! A proč? Zadek bych mu utírala tak jako tak. Taky bude chodit jednou na záchod, neznám zdravého dospělého člověka, co by nosil plenu.
Říkáte si, proč to vlastně řeším, proč o tom píšu. Já to neřeším, jen mi vadí, že to furt řeší ostatní. Klidně to řešte, ale prosím, už ne se mnou.
A teď přichází úplně to největší terno, které bych teď měla děsně řešit a neřeším – školka. Moje dítě nechce v necelých třech letech do školky a já ho tam nenutím. A proč, když UŽ BY MĚL?
Prostě si myslím, že když jsem doma s druhým dítětem a on chce jít do školky jen s maminkou, což bohužel nejde, tak ať je klidně doma. Zkusili jsme to a ten výsledek nám za to zatím nestál, abychom ho tam přemlouvali znovu. Rozhodně je to pro mě víc v klidu, než kdybych ho tam každé ráno vodila ubrečeného a pak jsem trnula celé dopoledne doma s tím mladším dítětem, jak mu tam asi je.
Je mi jasné, že ne, každý má na vybranou, jestli dítě dát do školky nebo ne, ale já tu možnost výběru mám. Chápu i maminky, které se chtějí vrátit do práce. Já zatím nechci.
Taky vím, že některé děti se do školky těší a fakt tam moc chtějí, aby byli s dětmi. Můj synek asi zatím tu potřebu nemá. Může se do nového školního roku rozmyslet, ale když ne, svět se nezboří.
Budu se mu věnovat stejně jako doposud, bude se vídat s dětma stejně jako teď a to asi tak často, jako kdyby chodil do školky, protože bych ho tam stejně dávala tak na tři dny v týdnu.
Budu moc ráda, když v ty ostatní dny bude se mnou a se svojí ségrou a třeba i s kamarádkami a jejich dětmi jezdit na výlety, jako doposud. Moc ráda si užiju našich společných chvil, když můžu.
Tak jsem si říkala, že už mám všechno vyřešeno. Ale byla jsem dotázána, zdali moje devíti měsíční dcera už udělala první krůčky. Ne, sotva si stoupla. A taky ještě neřídí auto, neumí uvařit tříchodové menu ani si nenakupuje sama oblečení on-line.
