Tento článek bych chtěla věnovat maminčině kamarádce Božce, která si četla od prvopočátku moje blogy na idnes.cz, aniž bych jí od tom kdy řekla. I když bohužel nestihla spuštění mé nové webové stránky, věřím, že „tam nahoře“ mají dobré připojení na internet a občas si něco přečte.
Vánoce jsou za námi a jako každý rok jsem byla ráda, že jsem měla možnost sejít se s rodinou a s lidmi, kteří jsou mi blízcí. S většinou z nich se vídám po celý rok, ale s některými mám tu možnost opravdu jen výjimečně a proto mě těší strávit s nimi několik dní nebo třeba jen hodin.
Kromě toho ale každé vánoce nadchází čas, aby si člověk vzpomněl i na ty, kteří už je s námi trávit nemohou. I na ně člověk myslí často, ale na vánoce si, spolu s ostatními, vypráví veselé historky a ti, co odešli, se najednou zdají být blíž a myšlenka na ně je velmi živá, třebaže je to už nějaký ten měsíc nebo rok, co jsme je viděli naposled. I když je nám líto, že už nejsou mezi námi,
je hezké myslet na pěkné věci a ne na ty smutné.
Možná to bude příliš osobní, ale i letos jsem si vzpomněla:
- na Standu, který se mi, den před tou osudnou jízdou autem, smál na hřišti, že pod trikem nemám podprdu. Puberťák jeden.
- na Peťu, kterému, když přijel za náma poprvé na chatu, hrozně smrděly nohy. Pak mi ale půjčil ten svůj vytahaný modrý nátělník, aby mi nebyla zima.
- Na dědu Jana, který vždycky, snad schválně, seděl u dveří do kuchyně a kdykoli někdo prošel, nadával, že je tam průvan. Taky na jeho vyndávací zuby, které nás jako děti děsily.
- Na dědu Františka, u kterého na dvoře vždycky voněly ty citronové kopřivy (meduňka). A na tu mapu světa, která byla připíchnutá u něho v kadibudce a která mě ovlivnila na celý cestovatelský život.
- Na tetu Pížovou, která byla snad nejpozitivnější člověk na světě, i přes to, že roky bojovala s tou hroznou nemocí.
- na manželova dědu Cyrila, který mě učil hrát na harmoniku a říkal, že „su lidová a nechám sa aj poobtůlat“.
- na manželovu babičku Emílii, která si s z nás, ještě jako svobodných, udělala srandu, že jsme příbuzní a my museli dohledávat rodokmen, abychom zjistili, že je to v pořádku, i když naši hodně blízcí příbuzní se vzali.
Chtěla bych vám všem říct, že jsme dostudovali, pak jsme se vzali, máme dvě úžasné děti a máme se máme dobře. Jsme zdraví, máme střechu nad hlavou a jsme schopní se o sebe postarat. Myslím, že byste na nás mohli být pyšní.
A ať jste byli každý jiný, měla jsem vás všechny ráda.
A třebaže to bude ještě nějakou dobu trvat, než se zase potkáme a něčemu se spolu zasmějeme, můžu se spolu se vzpomínkami na vás, zasmát už teď.
