Hřiště není přehlídkové molo

„To je krásná holčička, to si ji určitě budeš šňořit do šatiček.“ „To je ale roztomilý chlapeček, jak mu ty modré dupačky sluší.“

Každá z nás, co máme děti, se snažíme dětičky obléci do těch nejhezčích oblečků, dupaček, malinkatých svetříčků, šatiček, alespoň do té doby, dokud nám to dovolí. Pak přijde doba Blesků McQueenů a Ledového království a je to s tím vkusem v tahu, protože děti pak chtějí McQueena nebo Elzu od hlavy k patě. Prostě většina z nás chce mít děti jako z katalogu na dokonalé dítě a tak se snažíme vybírat hezké oblečení.

I přes to, že oblečení se, alespoň z mého pohledu, dělí na takové ty slušnější hadry (na návštěvy, oslavy a jiné předváděcí akce) a pak hadry na hraní a dovádění (tak zvané zničovací), je to úplně jedno, většina oblečení dopadne u malých dětí tak, že nepřežije ani 5 minut v původním stavu. Proto dětské oblečení téměř nežehlím, výjimkou jsou synovi košile a dceřiny šatičky na svatby a rodinné oslavy. Jinak to na ně napnu a hotovo.

A tak ať už to bylo v době, kdy jsem se snažila syna vyšňořit do sladěného modelu nebo i teď, když si na sebe ve třech letech vybírá model každé ráno sám, jakmile vyjdeme ven, přestávám řešit, co má na sobě. Na pískovišti se totiž válí dobře v jakémkoli modelu. Na skluzavce je prckovi jedno, jestli si zadek špiní v nových džínách Zara nebo v teplákách po dvou bratrancích. A co víc, je to jedno i mně. Když naši malou princeznu obleču do svetříku mentolové barvy a k tomu jí dám růžové legíny, je mi úplně jasné, že po pár minutách bude mít všechno podobnou žlutohnědou barvu, protože přece musí všechno prolézt.

Večer to hodím do pračky a je to. Neperu na valše, tak mě to zas tak nezatěžuje.

A proto jsem nepochopila, co jsem občas zaslechla od maminek:
„Karolínko, nejezdi na té skluzavce po břiše!“. Čekala jsem, že přijde dodatek: „Aby ses nepraštila, když jedeš hlavou dolů“, ale přišlo následující: „Domů jedeme autobusem, musíš vypadat civilizovaně.“

„Chtěl bys na píseček“ říkala babička a držela rozradostněného ročního chlapečka nad pískovištěm. „Jenže nepůjdeš, to by nám maminka dala, kdyby ses ušpinil.“ A stáhla nebohého chlapečka zpátky do kočárku a ten brečel a babička nechápala proč. Nejradši bych jí řekla, ať si představí, že před ní někdo vysype hromadu čokolády a řekne, ať se jen dívá a nevezme si ani čtvereček. A tak babička s brečícím, ale dokonale čistým, chlapečkem odjela domů.

„Aničko, nelez na písek, vždyť máš na sobě „ty pěkné“ legíny. Jenom se tady houpej.“ A smutná Anička se, pozorujíce pískoviště, houpala, aby udělala radost mamince.

„Neskákej do kaluže.“
„Ty čuně, neválej se v tom bahně.“
„Ty máš písek všude, to byl ale blbý nápad jít na hřiště.“
Včera jsem četla, že dětství končí tím, když přestanete skákat do kaluží a začnete je obcházet.

Tak těm prckům obujme gumáky, nechme je proběhnout pár kaluží a vyválet se na písku i v bahně.

Nechme je být dětmi!